2.díl

28. září 2010 v 22:13 | Nika |  Somebody's watching me

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se. "Michael." Koukal na mě trochu zvláštně. Na chvíli se zamyslel, ale pak očividně sebral odvahu. "A jak se jmenuješ ty?" zeptal se tiše. "Nemám jméno." Rty se mi zúžily. Viděla jsem, že nechápe. "Mám akorát číslo. 7826394." Řekla jsem. Pořád očividně nechápal. Na tom Michaelovi je něco hrozně zvláštního. Zamyšleně jsem si ho prohlížela. "Kdy ses narodil?" vyhrkla jsem. "29. Srpna 1958." Řekl tiše. Vyvalila jsem oči. To vysvětluje všechno. Proč po něm střílejí i to, že je jak z jiné planety. "Co se děje?" zeptal se nejistě. Podala jsem mu kalendář. "Dnes je 21. Května 2084." Řekla jsem mu. "Nechápu, jak ses sem dostal, ale v tomto světě je už možné všechno." Mluvila jsem rychle, protože jsem měla strach. Zmateně a zároveň tázavě na mě koukal. "Teď jsi v…" nevěděla jsem jak popsat tohle naše město, aby to pochopil. "…řekněme v ghettu tohoto světa. Jsme asi míli od Chicaga." Začala jsem. "Proč žiješ tady?" zeptal se. "Nevím, jestli bych ti to měla vyprávět od začátku. To, kdy tohle všechno začne, určitě zasáhne i do tvého života." Zavrtěla jsem hlavou. Upřeně na mě koukal. "Dobře…" povzdechla jsem si. "Všechno začalo v roce 2020, kdy vypukla 3. Světová válka. V té době bylo 10 miliard obyvatel. Po třetí světové se počet obyvatel zmenšil na čtvrtinu díky jaderné bombě…" vyprávěla jsem tiše. "Válka skončila. Za následujících 25 let se počet obyvatel zvýšil na přibližně 20 miliard. Mezitím věda vynalezla téměř nesmrtelnost." Popisovala jsem mu s bolestí v hlase. Opět se zmateně koukal. "Víš… Ve vaší době se lidé dožívali lidé průměrně okolo 70. Dnes je průměr okolo 140." Sedla jsem se vedle něj. "A bylo by to mnohem víc. Jen povolený maximální věk je 150." Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. "Když hranice obyvatel přesáhla 20 miliard, začalo se to řešit radikálně… Každý manželský pár směl mít jen jedno dítě. Něco jako mimomanželské dítě neexistuje. Dítě s druhým manželem nebo manželkou také ne…" neměla jsem sílu mluvit dál. Vzal mi za ruku a jemně jí zmáčknul. "Ty si mimomanželské dítě?" zeptal se opatrně. Zavrtěla jsem hlavou a začaly mi téct slzy. "Rodiče splňovali pravidla… Vzali se a po roce mamka otěhotněla. Po devíti měsících se narodil chlapeček. Dostal číslo a měl volný život." Sklonila jsem hlavu a rozbrečela se. "Narodil se a po dvou dnech zemřel." Nechala jsem stéct několik slz a pokračovala. "Tím to mělo skončit. Víc dětí mít naši nemohli." Prohrábla jsem si své dlouhé tmavě hnědé vlasy. " Ale i přesto si se narodila…" doplnil mě. Přikývla jsem. "Já jsem porušila zákon tím, že jsem se narodila. Nebýt mého malého brášky, tak nikdy nežiju." Rozklepala jsem se. "To číslo, co jsem ti říkala, je jeho." Řekla jsem smutně. "A co se stalo pak?" zeptal se. "Přišlo se na to. Naši měli na výběr. Buď jim mě odevzdají, což by znamenalo, že by mě zabili, nebo sami zemřou. Odmítli mě vydat a já měla mít volný život. Jenže polovina zákonů už neplatí. Za vraždu už nikdo nikoho nesoudí, ale o to přísnější sou tresty za to, že žiješ, aniž bys na to měl právo, jako třeba já… Zabili by mě hned po nich, ale babička byla ve světě vážená osoba. Nikdy mi pořádně neřekla proč. Dokud žila, žila jsem i já bez problému. Před sedmi lety zemřela a já se musela začít skrývat. Asi po roce jsem našla skupinu lidí, kteří žili stejně jako já a ti mi ukázali toto místo. Od té doby žiju tady." Čekala jsem, jak bude reagovat. "Jak jsi to myslela s tím, že nemáš jméno? Přeci ti nějak říkají. Určitě na tebe nevolají jménem." Zeptal se. Trochu mě překvapilo, že se zeptal jenom na tohle, ale si je to na něj moc. Pousmála jsem se. "Říkají mi Ashley. Víš, ne že bych ti nevěřila, ale podle jména by mě mohli najít mnohem snáz. To jednou pochopíš." Usmála jsem se a pak zase posmutněla.

Michael mi někoho připomínal. Ty oči, ten obličej. O Michaelovi jsem nikomu neřekla. Nikdo by mu nevěřil. Ani já bych neměla, ale nemůžu si pomoct. Nemohla jsem mu nevěřit. Seděl u okna a koukal ven. Já jsem stála u dveří a zaujatě si ho prohlížela. Hlavně oči. "Ty Michaele…" začala jsem. "Co děláš za práci?" zeptala jsem se zvídavě. Chtěla jsem si potvrdit nebo vyvrátit svojí domněnku. "Jsem zpěvák…" řekl tiše, ale ani na moment neodvrátil hlavu od okna. "Oh…" vydala jsem ze sebe. Zvedla jsem se a začala splašeně štrachat v krabici, kde mám věci po babičce. Nahmatala jsem a vytáhla rámeček s fotkou, u které bylo naspáno MJIVS. Ten nápis jsem nikdy nepochopila a babička mi ho nikdy nevysvětlila. "Proboha…" očima jsem těkala mezi Michaelem na fotce a Michaelem, který mi právě sedí v bytě u okna. "Děje se něco." Zeptal se vylekaně. Vyhrkly mi slzy, když jsem se na něj podívala. Nahrnuly se mi slzy do očí. Kéž by tu byla babička. Viděl, že pláču. Z babičky vyprávění jsem znala jeho povahu. Sednul si vedle mě a pohladil mě po vlasech. Podala jsem mu obrázek a utřela si slzy. "Babička tě milovala." Usmála jsem se přes slzy, které se pořád hrnuly. Držel svojí fotku a upřeně na ní koukal. "Co znamená MJIVS?" zeptal se nejistě. "Na to jsem se tě právě chtěla zeptat." Koukla jsem na něj tázavě. "Babička ti neřekla, co to znamená?" mrknul na mě. "Ne, ale vždycky se tak zvláštně usmívala a myslím, že se i červenala." Vzpomínala jsem a smála se. "Mám pocit, že to má co dělat s nějakým videem, ale nejsem si jistá." Koukala jsem na tu fotku. "Aha." Hlesl a přemýšlel. Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale mám pocit, že se mu ve tvářích objevily červené ruměnce.

Ozval se zvonek od dveří. Vylítla jsem a koukla na videoobraz. Před dveřmi mi přešlapoval David. Protočila jsem panenky. "Ash, to jsem já David." Ozvalo se od dveří. Rychle jsem vstala a chňapla Michaela za ruku. Táhla jsem ho k místu, kde mám skříň. "Promiň" zašeptala jsem a strčila ho do skříně. Zavřela jsem ho a zmáčkla tlačítko. "No tak Ash." Ozvalo se zase od dveří. "Moment, jsem ve sprše." Zavolala jsem, ale pak mi došlo, že to nebyl tak chytrý nápad. S Davidem chodí už rok, ale nejsem si jistá, jestli on je to, co opravdu chci. "To nevadí, já klidně půjdu za tebou." Slyšela jsem jeho šibalský hlas. "Ne!" zastavila jsem ho rázně. Hodila jsem si přes sebe župan, aby to nebylo tak nápadné. Doběhla jsem ke dveřím a otevřela mu dveře. "Ahoooooj." Pozdravil jako vždy přehnaně vřele. "Ahoj." Koukla jsem na něj. Zavřel za sebou dveře a hned si mě k sobě přitáhl. Začal mě líbat na šíji a postupně se s polibky dostal až k mým rtům. Jeho polibky byly dravé, ale já mu je neoplácela. "Koukám, postel máš na správném místě." Šibalsky mrknul. "Teď ne." Řekla jsem a vysmekla jsem se mu. Šla jsem k posteli a zvedla Michaelovu fotku. Zmáčkla jsem tlačítko a Postel zajela pryč. Místo ní vyjeli stůl a židle. David ke mně opět přišel a vzal mi fotku z rukou. "Už si zase prohlížíš toho babiččina idola?" zívnul. "Ten Babiččin idol je právě teď v mé skříni." Řekla jsem si pro sebe. "Promiň, co jsi říkala?" zeptal se. "Nic." Vzala jsem si fotku zpátky a stoupla si k oknu. David za mnou zase přišel a začal mi pomalu sundávat župan. "Mohl bys mě teď nechat o samotě?" řekla jsem upjatě a župan jsem si zase nandala na ramena. Kupodivu to pochopil hned na podruhé a vzdal to. "Dobře…" řekl a odešel. Hned jak za sebou zavřel dveře, zmáčkla jsem tlačítko a vyjela mi skříň. "Promiň…" řekl jsem tiše. Usmál se. Bylo mi hrozně. Pohladil mě po ramenou. "Ty s ním chodíš?" zeptal se opatrně. Přikývla jsem.

Venku se začalo stmívat. "Musíme zařídit, kde budeš spát." Řekla jsem. Michael na mě jenom koukal. Z kapsy jsem vyndala mobil. V hologramové projekci jsem našla číslo Tima. Po pár vteřinách se v projekci objevila Timova hlava. "Ahoj Time." Pozdravila jsem. "Ash, co potřebuješ?" zeptal se s úsměvem. "Mám takový malý problém, ale potřebuji, aby si přijel." Nevěděla jsem, jak to mám vyjádřit a navíc, dokud Michaela neuvidí, tak mi neuvěří. "Ash, vždyť víš, že nemám čas." Hlesnul Tim. Michael na všechno jenom vykuleně koukal. "Time… Vážně potřebuji, aby si přijel. Je to důležité." Řekla jsem téměř zoufale. "Dobře Ash, ale jenom proto, že jsi to ty. Za chvilku jsem u tebe. Doufám, že to bude stát za to." Zasmál se a ukončil hovor. Tim je muž okolo 40, ale díky jeho tmavé pleti vypadá tak na 30. "Kdo je Tim?" zeptal se Michael. Čekala jsem, kdy se zeptá. "Tim je jeden z nejvýše postavených lidí této společnosti. On mi zachránil život a přivedl mě sem." Říkala jsem s úctou v hlase. Tim byl pro mě někdo jako starší bratr.

1.díl

5. září 2010 v 21:35 | Nika |  Somebody's watching me
Narodila jsem se v roce 2059 v Los Angeles. Narodila jsem se do světa, kde jsem porušila zákon hned, na začátku svého života a to tím, že jsem se narodila živá…
Teď je mi 25 a snažím se přežít. Schovávám se v okolí Chicaga. Bylo pár chvil, kdy jsem málem zemřela, ale podařilo se mi utéct.

Michaelovi je nyní 33. Právě vydal cd Dangerous. Při cestě z Chicaga mělo auto poruchu a tak uvíznul na liduprázdné silnici. Mezitím, než jeho řidič opravil auto, šel se podívat po krásné krajině, která lemovala silnici. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že tato procházka převrátí jeho život úplně naruby…

Šla jsem po drsné zemi. Ještě pár let, než jsem se narodila, tu rostla tráva a květiny. Teď je tu jenom prach a kamení. Sedla jsem si a vzpomínala na to, co mi vyprávěla babička. Zavřela jsem oči a aspoň na chvíli se přenesla do světa, kde žila ona. Z mého snění mě vyrušila rána a zvuk střel. Cukla jsem sebou a rozběhla se k místu, odkud jsem zaslechla ty zvuky. Na zemi ležel muž světlejší pleti a s černými vlasy. Měl zvláštní oblečení. Takové staré, vůbec se nepodobalo ničemu, co by nosil kdokoliv jiný. Stříleli po něm lidé ve žlutých uniformách. Ještě ho nezasáhli, protože to už by byl v modré bublině, aby nemohl utéct. Jeden z mála důvodů, proč pořád ještě žiju je ten, že tato hlídka, co má za úkol chytat lidi, jako jsem já, neumí pořádně mířit. Zatáhla jsem za provázek na malinké dýmovnici, kterou nosím stále u sebe. Hodila jsem jí směrem k těm žlutě oděným lidem a rozběhla jsem se k tomu muži. Pomohla jsem mu na nohy. Očividně byl velmi zmatený. Běžela jsem s ním pryč. Dýmovnice žluté zmátla a asi za námi ani neběželi. Odvedla jsem neznámého do "sídla" lidí, jako jsem já. Svět o tomto místě nevěděl. Vchod je jen v jeskyni. Je to zvláštní. Ve světě, o kterém mi vyprávěla babička, nebyl zločin žít. V našem malém světě je vše, jako v běžném městě. Domy, obchody, banky, továrny… Jenom všeho je mnohem míň a všechno je utajené. Okolní svět může stát hned vedle našeho města a koukat na něj, ale nebude o něm vědět. Máme speciální ochranný štít. Co by vláda dala, aby přišla na tento systém. Jsme mimo dosah radarů. Zmateného neznámého jsem odvedla do svého bytu. Můj byt je malý. Je to jedna místnost, ve které je všechno.
Když zmáčknu tlačítko, tak mám z pokoje ložnici, když zase jiné, tak koupelnu. Babička mi vyprávěla, že vyrůstala v obrovském domě s obří zahradou. Měli spoustu pokojů a nikdo nešetřil místem, ne jako teď. Na světě je 20 miliard obyvatel. Na měsíci miliarda a na obydlené části Marsu 200 tisíc lidí. Položila jsem dlaň na tabulku na mých dveřích. Sejmulo mi to otisk pravé dlaně a dveře se otevřely. Zmáčkla jsem jedno tlačítko hned u dveří a chvilku na to vyjela postel. Neznámého jsem na ní posadila. Byl zmatený a v očích měl strach. Pravá noha mu krvácela. Z lékárničky, která je hned na levé straně vedle dveří, jsem vyndala zelenou tabletku a podala jsem mu jí. "Spolkni to." Nařídila jsem mu. Jenom na to s hrůzou koukal. "No nekoukej na to tak a sněz to. Ta noha ti pak přestane krvácet." Protočila jsem panenky. Dal si tu tabletku do pusy a spolknul jí. Nic neříkal. Bylo poznat, že má spousty otázek, ale bojí se. "Proč po tobě stříleli?" zeptala jsem se. Noha se mu mezitím zahojila. Koukal na to jako na zjevení. Nechápu. Vždyť je to obyčejný druh regenesia. "Nevím." Smutně zakroutil hlavou. Přišlo mi divné, že neví. "Nevíš?" zapochybovala jsem. "Mě to můžeš říct, po mě střílí dnes a denně." Ušklíbla jsem se. "Já vážně nevím." Svěsil hlavu. "Jel jsem z koncertu a naše auto mělo poruchu. Šel jsem se projít, než auto bude schopné jet, ale pak jsem se najednou objevil úplně někde jinde." Hlas se mu třásl. "Koncert?" zapřemýšlela jsem nahlas. To je zvláštní. O koncertech jsem už slyšela, ale po 3.světové vymizely. Hudba a filmy existujou, ale nic už není naživo.
 


Natalia Sadness

18. srpna 2010 v 20:03 | Nika |  Ode mě
Nevím jak vy, ale o Natalii Sadness jsem se doslechla až dneska od kámošek, který si z ní dělali srandu...nejdřív jsem si osobně myslela, že tak hrozný to být přeci nemůže....video "zvědavý dotazník 2" mě ujistilo, že může....nikdy jsem si nemyslela, že je pravda že hezké holky jsou hloupé, jak to bývá často v některých filmech....nechápala jsem, kde vzniknul fenomén hloupé blondýny, ale teď už chápu... www.nataliasadness.blog.cz ... tam pochopíte o čem mluvím... nejhorší mi asi příjde, že ta slečna se cítí jako hrozná borka a sebevědomí má až na půdu....nevím, jestli si na takovou blbku jenom hraje nebo opravdu taková je...měla bych komentáře ke každýmu jejímu slovu, protože to prostě jinak nejde...myslím si, že slečna má takovou návštěvnost, protože se jí chce každej zasmát, protože jinak to není možné....prostě nevím....příde mi jako vyperoxidovaná pipka, co si myslí, jak jí každej žere....buď je extrémně chytrá a využila lidské blbosti a zálibě v pomlouvání, nebo je extrémně blbá....nevím co jinak, můj názor....




Keri Hilson - Energy

8. srpna 2010 v 23:35 | Nika |  Ostatní videjka

I love it!♥

Nike workshop na MJ

8. srpna 2010 v 23:11 | Nika |  Ostatní videjka

Woow!

Emocionální? Tak trochu..

8. srpna 2010 v 22:42 | Nika |  Ode mě
Takže jsem se rozhodla, že na tuten blog nebudu psát jenom věc o Michaelovi...ono už ani neni co psát...bohužel :( Budu sem psát velmi "duchaplné" články a bude mi jedno jestli to někdo čte nebo ne...Bude mi to nahrazovat statusy na Facebooku...zřekla jsem se jich, ale takový to vypsávání mi celkem chybí...takže se přesouvám na blog.cz. 
Za posledních pár týdnů jsem u sebe přišla na jednu zásadní věc...jsem dost emocionální a do toho ještě unáhlená...a afektovaná...zvláštní kombinace vlastností...zvlášť u člověka jako jsem já...začínám si říkat, že horoskopy tak úplně nelžou...alespoň ne v charakteristice znamení...jsem Lev a čím jsem starší tím víc mám jeho rysy...když jsem byla mladší říkala jsem si že ani z poloviny nemůžu být Lev a bác, táhne mi na 16 a jsem Lev jak vyšitý...
Jak vlastně může někdo tak přesně popsat charakteristiku znamení? Kde to berou ty lidi? Z hvězd to snad bejt nemůže nebo jo? zajímavé...(kdybyste to náhodou někdo věděl,napište ;D)

Thriller dance se nekoná?!

20. července 2010 v 17:35 | Nika |  Moje kecy
Takže jak většina z nás ví, velká akce Thriller dance rekord 2010 se nekoná. Zde najdete oficiální oznámení o přesunutí Thrilleru na rok 2011. " To znamená, že nám pro tento rok nemohou poskytnout finanční prostředky v takové výši, abychom akci mohli uskutečnit na plnohodnotné úrovni." Napřed se musím pozastavit nad touto větou. Kdyby se udělali trička jako loni, tak by finance podle mě ohatě vystačili, ale vzhledem k některým známým osobostem kteří mají na akci vystoupit(například Ewa Farná, která ještě nedavno neznala název písničky Thriller), finance prostě nestačí. Nevím jak vy, ale já bych se raději zaposlouchala do Michaelovo písniček, než do Ewina "Měls mě vůbec rád". Když už tamnutně musí být nějaká ta star, tak proč ne někdo, kdo má Michaela opravdu rád a nezačal se o něj zajímat protože je to zrovna "IN" jako už výše uvedená Ewa Farná. "akci se nepodaří uskutečnit již tento rok, podle našich původních představ." no to už se nepodaří asi nikdy. Já osobně raději pojedu na záložní akci, která bude podobná té loňské. Raději si zatancuju a pokecam s 1000 lidí kteří znají jméno Michael Jackson, než za rok s více lidmi kteří tam jdou spíše na některé české star než zavzpomínat na Michaela. Jen tak mimochodem nemůžu si odpustit narážku na prohlášení které najdete zde. Je sice hezké že finance vybrané z dobrovolného vstupné budou věnovány Motolu, ale kdyby se nezvaly zbytečně předražené celebrity, tak se těch peněz může věnovat mnohem víc. Pak tu mám body, proč si myslím, že by se neměla v roce 2011 uskutečňovat tak velká akce jako se plánuje(neříkám, že by neměla být žádná! Mělo by být něco menšího jako bylo Beat it).
1) 15 000 lidí by se nesešlo ani letos natož o rok později....Proč? Protože češi jsou prostě češi...přiznejme si to otevřeně. Polovina z přihlášených na facebooku by prostě nedorazila. Nevím, co si organizátoři mysleli ale prostě facebook je facebook...drbárna! Lidi kliknou na to se mi líbí a automaticky už jedou? Hahaha...zlatý oči který to viděli...
2)Až nám zakrákorá Ewa Farná "Ty jsi král" tak jí půlka zůčastněných vypíská(druhá půlka totiž budou Ewiny nadšení fanoušci, kteří s kvůli Michaelovi nebo tanci vůbec nedostavili).
3)Pochybuju že mediální zájem bude takový jako byl loni nebo jako by byl letos.
4) Datum na výročí Mikovo úmrtí? Pokud vím byla změna odůvodněna také tím, že by senemohli zůčastnit i lidé z okolních států, kteří se budou věnovat vlastním oslavám Mikovo narozenin ve vastní zemi...No já v tom nevidím rozdíl...Ti lidé budou smutnit na Mikovo výročí také ve vlastní zemi...!
A přesně proto si myslím, že ta rádoby gigantní akce, která s Michaelem nemá nic moc společného, bude propadák! Vůbec nevím jestli se zůčastním! Já vím, že bych jako trenérka měla držet pospolu s organizátorama, ale mám vlastní názor a nehodlám držet pusu a potupně mlčet. Opravdu oceňuji snahu organizátorů, ale k čemu bylo to celoroční snažení? My sme taky investovali své jako trenérky! Jak finance, tak energie! A mrzí mi že to snažení bylo zbytečné. Tedy já si rozhodně nestěžuji, protože snad tohle dělám protože chci a ne proto že musím ne? tak by to měli brát i organizátoři!=) Prostě se s toho stala tozuha po slávě a mediálnímu zájmu!:(

Kam dál